Tvůj - Nástrojem v tvých rukách

Všichni ho znali. Jak by taky ne.
Premiant a miláček profesorů.
Oslnivá hvězda Zmijozelské koleje.
Kluk, o kterého stála řada těch nejhezčích holek.
Tom Raddle.
I když v poslední době se o něm mluvilo v souvislosti s jiným jménem.
Lord Voldemort.
Tak mu říkali ti nejbližší. Kroužek jeho oddaných obdivovatelů.
Nikdy jsem k nim nemohl patřit – já, obyčejný kluk z Havraspáru. Měl jsem před nimi oprávněný respekt. Ti, kdo ho neměli, obvykle dopadali špatně. Většinou se tyto „náhody“ uzavíraly jako nešťastná shoda okolností, přesto si leckdo myslel své…
Nebudu zapírat, že jsem ho obdivoval. Ale že bych si myslel, že si někdy všimne i on mne? Ne, to ne… Jenomže pak přišel den, kdy se nic nedařilo. Náladu jsem měl pod psa a hrnul jsem se chodbami ve sklepení za profesorem Křiklanem jako velká voda, abych ho přesvědčil, že můj vzorek lektvaru rozhodně nebyl na Mizerné, ale alespoň na Přijatelné. Ke svému štěstí jsem si nevšiml procházejícího primuse a narazil do něj ramenem. Hodlal jsem se na něj se zlostí obořit, ale jakmile jsem si uvědomil, proti komu stojím, dost rychle mě to přešlo.
Nevím, jak dlouho jsme si dívali do očí, ale já věděl - nebo přinejmenším tušil - že tohle není jen tak. Tělem mi projel elektrizující záchvěv.
Viděl, chápal…
Na Křiklana jsem dočista zapomněl a postával v chodbě, i když Raddle už dávno zmizel za rohem.
V dalších dnech se nic nedělo a já pomalu začínal zabředat do původních kolejí. Ale jako blesk z čistého nebe mě zasáhlo to… setkání.
Pospíchal jsem na hodinu nějakou křivolakou zkratkou a opět narazil na Něj. Abychom mohli projít, museli jsme se oba otočit zády ke stěně a protáhnout se kolem druhého. Když jsme se kolem sebe sunuli, naše pohledy se opět střetly. Zkoprněl jsem a cítil se tak… zvláštně.
Kouzlo okamžiku zrušilo Raddleovo tělo těsně přimknuté k mému. Políbil mě. Drsně a bez okolků.
Ten den si mě přivlastnil jako věc… a já to přijal. Stal jsem se nástrojem v jeho rukách a přijímal z nich potěšení i bolest.
Především bolest.

„Copak jsem ti neříkal, že máš být zticha?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem.
„Ano, pane,“ hlesnul jsem a doufal, že se mi z úst nevydere další zoufalé zakňučení.
Z rozšklebených ran na zádech se mi řinuly pramínky teplé krve a vytvářely mi na kůži rudou mozaiku. Do obnaženého masa se pomalu dostávaly kapky mého vlastního potu. Cítil jsem, že zůstat potichu je už nad mé síly a opět jsem zakňučel.
Na bedra mi přistálo další ohnivé šlehnutí. I přestože jsem se snažil mlčet, uniklo mi zoufalé zasténání.
„Dareie, můj milý... Ty se asi nikdy nepoučíš, že?“ řekl téměř laskavým tónem a pohladil mě svojí krásnou hladkou dlaní po tváři. Čekal jsem, že mě udeří, místo toho jsem se dočkal dalších příjemných dotyků. Zlehka mě políbil na rty a ze spánku slíznul pár kapek potu. Přesunul se na krk, na němž se ještě zřetelně rýsovala modřina, kterou mi tam už asi před čtrnácti dny zanechal jako znamení. Označil si mě tak jako svůj výhradní majetek.
Laškovně se do modřiny zakousnul, ovšem nikterak silně. Pokračoval přes šíji až k rozervaným zádům. Na přecitlivělé pokožce byly jeho polibky neuvěřitelně smyslné a mé vzrušení stoupalo jako přílivová vlna.
Jemně jazykem objížděl zrudlé okraje roztřepené kůže… Tak jemně, až jsem se podvědomě začal chvět při očekávání dalšího přívalu bolesti. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl podívat do zrcadla před sebou a na protější straně zrcadlové komnaty uvidět odraz.
Ne, nevypadalo to, že by se chystal k výpadu; kožené důtky dál ochable visely k zemi. Ochotně jsem přivřel víčka a intenzivněji přijímal jeho laskání.
Když se jazykem dotknul přímo obnaženého masa, leknutím jsem sebou trhnul. Tentokrát svoji nespokojenost neventiloval dalšími údery, pouze přesunul ruce na mé boky a pevně mě držel. Trpělivě slízával vyvěrající krev jako nějaký upír. Nyní už jsem to přijímal odevzdaně klidně. Má-li pán chuť na mou krev, ať si ji vezme. Je jeho.
Po chvíli svou aktivitu ukončil. Jeho hrudník se přimáčknul na má rozbolavělá záda. Opanoval jsem se i přes úpornou bolest a vychutnával si dotek bavlněné košile, která se okamžitě přisála ke krvácejícím zraněním, a pod níž jsem cítil horkost pánova vlastního těla.
Jeho dlaně se rozeběhly po mém ztěžka oddechujícím hrudníku. Nehty mi nepravidelně zarýval do těla. Ani jsem si nevšiml, kdy použil odhmotňovací kouzlo a odstranil mé školní kalhoty i se spodním prádlem. Když mu nic nebránilo, tak se mně poprvé za večer dotkl na ztopořeném penisu. Pomalu jej sevřel… A jeho ruka se dala do (opět) velmi pomalého pohybu. I tohle bylo součástí jeho rafinovaného mučení. Druhá ruka se z prsního svalu plíživě sunula dolů a sem tam se dotkla mého šourku. Přerývaně jsem dýchal, hlavu zaklonil přes rameno Lorda Voldemorta, svého pána. Prohnutá záda mi působila neustále sílící bolest v zádech. Teď ovšem nebyla ničím podstatným.
Netrvalo dlouho a ucítil jsem škubavé záchvěvy. Ochromený právě proběhlým orgasmem jsem si jen matně uvědomoval, co znamená jeho netrpělivé naznačování, že si mám kleknout na všechny čtyři. I tak jsem poslušně splnil jeho požadavek.
Až když jsem na svém otvoru zaznamenal chladnoucí vazkou emulzi, uvědomil jsem si, že mé sperma dnes poslouží namísto lubrikačního kouzla. Nad tou představou jsem se usmál. Měl jsem štěstí, že byl můj pán zrovna zaneprázdněn přípravou vlastního žádoucího orgánu. Pečlivě po něm přejížděl kluzkou dlaní... dál jsem se nedíval, pouze zavřel oči a čekal.
Nemusel jsem čekat nijak dlouho.
Vzal si mě.
Opět.
V pravidelném rytmu pronikal do mého těla. Prudce svým dokonale tvarovaným penisem hnětl mou prostatu až mi do očí pronikaly slzy. Přestože jsem se udělal před chvíli, mé tělo znovu reagovalo a rychle pumpovalo do ochablého údu novou dávku krve.
Intenzita pánova pohybu se zvyšovala.
Posledním mocným přiražením se ke mně maximálně přitisknul a vzdouvajícím se hrudníkem se opřel o má zkrvavělá záda.

Nikdy jsem si nestěžoval. Proč taky? Dobrovolně jsem přijal jeho pouto a ochotně se přidal k jeho následovníkům. Tentokrát byla jeho značka trvalejší než modřina. S pýchou jsem přijal Znamení zla.
Jenomže teď… je všechno jinak. Zklamal jsem svého pána a nechal se chytit.
Je Azkaban dostatečný trest pro takové selhání?
Nevím.
Kde jsi, můj pane?

Ztratit smrtijeda je jedna věc, ale ztratit svého otroka?
Hlupák!
Možná by mi mělo být líto, že přijde o duši, ale není.
Vždyť Dareios Root nebyl nic víc než nástrojem v mých rukách.
Tak proč se trápit?
„Dolohove? Jak je to se zajatci z poslední akce?“
„Dvě ženy a jeden muž.“
„Přiveď mi ho sem.“
„Ano, pane.“

|| 2. Kapitola

Slabostí v tvém srdciOpomíjeným v tvých očíchNástrojem v tvých rukách